Evropský sbor pro ochranu osobních údajů (EDPB) vydal dne 24. 5. 2024 Stanovisko 11/2024 o používání rozpoznávání obličeje k zefektivnění pohybu cestujících na letištích a jeho souladu s čl. 5 odst. 1 písm. e) a f) a články 25 a 32 nařízení GDPR.[1] Tento článek zkoumá právní rámec týkající se využívání FRT na letištích, zohledňuje doporučení EDPB a zabývá se rovněž širšími důsledky pro ochranu údajů a soukromí, včetně možného dopadu nařízení EU o umělé inteligenci. Podle GDPR jsou biometrická data, včetně dat z rozpoznávání obličeje, klasifikována jako citlivé osobní údaje a podléhají přísným podmínkám zpracování. Článek 9 GDPR zakazuje zpracování biometrických údajů za účelem jedinečné identifikace fyzické osoby, pokud nejsou splněny specifické podmínky, jako je získání výslovného souhlasu subjektu údajů.[2]

V naší globalizované společnosti dochází k velkému množství přeshraničních přenosů osobních údajů, které jsou navíc usnadněny elektronickou komunikací. Ta však přináší i svá úskalí, protože sdílení dat může probíhat i jakoby mimoděk.  Nejeden z nás si ani nemusí uvědomit, že pouhým uložením dat do sdílené složky či přidáním dalšího adresáta do kopie e-mailu může přenést osobní údaje do států, které nezaručují srovnatelnou ochranu osobních údajů dle požadavků nařízení GDPR.[1] Je třeba si včas uvědomit, že jím poskytovaná ochrana „cestuje“ spolu s osobními údaji. Pravidla na jejich ochranu tak platí i nadále bez ohledu na to, kde se nacházejí nebo komu jsou zpřístupněny.    Skupina společností představuje korporátní strukturu, která má úplně anebo alespoň částečně totožnou vlastnickou strukturu. Nejedná se ovšem o konkrétní právní pojem, se . . .

Google Analytics je nástroj od společnosti Google, který umožňuje vlastníkům webových stránek získávat statistická data o uživatelích svého webu. Díky této službě je možné sledovat aktuální i historickou návštěvnost, vlastnosti a chování uživatelů atd. Samotná provádění analýzy provozu webových stránek lze obvykle vymezit jako oprávněný zájem provozovatele či poskytovatele obsahu webových stránek. Ovšem technologie umístěná v USA představuje pro evropské orgány pro ochranu údajů vážný problém, a to v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Schrems II,[1] na jehož základě došlo ke zrušení rozhodnutí Evropské komise o tzv. „Privacy Shield“ režimu, dle nějž bylo možné předávat osobní údaje do USA kvůli rovnocennosti jejich ochrany. Tímto rozsudkem bylo také zdůrazněno, že správce či zpracovatel z EU se při předávání osobních údajů do třetích zemí nemůže omezit . . .

Část druhá: Spojení s listinou a titul zpracování Spojení s listinou V prvním díle se autor zabýval otázkou, zda je DBP vůbec biometrickým údajem. Nyní přichází na řadu téma jeho spojení s podepisovanou listinou a vhodným titulem zpracování ve smyslu čl. 6., resp. čl. 9 GDPR. Podaný ve svém pojednání věnovaném prostému a zaručenému elektronickému podpisu dochází k závěru,[1] že z právního hlediska je dynamický biometrický podpis pouze „prostým“ elektronickým podpisem, byť se někteří autoři domnívají, že jde o podpis „zaručený“. Nesplňuje však požadavky čl. 26 nařízení eIDAS a s podepisující osobou není spojen jednoznačně, ale jen s určitou, byť velmi vysokou pravděpodobností. Podaný však zejména poukazuje na to, že dynamický biometrický podpis není vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní dův . . .