Fenoménem dnešní doby je focení a natáčení kde čeho a kdekoho. Prakticky všichni máme mobilní telefony, které nám to usnadňují. Jednoduché je i následné šíření neomezenému počtu osob kdekoliv ve světě. Před tímto trendem nejsme uchráněni ani my, zaměstnanci úřadů a veřejných institucí.
Citlivost nahrávání (pořizování obrazového nebo zvukového záznamu) spočívá v tom, že nahrávky zachycují nejen to, jak vypadáme (naši podobu, vzhled) a co říkáme (náš hlasový projev), ale i řadu dalších významných či méně významných informací (osobních údajů), které o nás mnohé vypovídají, např. odhalí tetování, vadu řeči nebo jiný zdravotní handicap. Podoba člověka je významným projevem osobní povahy.[1] Zachováváme si ji i při výkonu úřední činnosti. Nemáme dvě tváře – jednu pro soukromý život a druhou pro ten profesní. V úředním styku si nenasazujeme žádnou masku. I v práci jsme to stále „jenom my“.
V jaké míře ztrácíme ve svém profesním životě kontrolu nad svojí podobou a souvisejícími osobnostními projevy (jejich zachycením a šířením)? Mohou lidé nahrávat zaměstnance úřadů a jsou úředníci povinni nahrávání strpět? Jako vodítko nám k odpovědím na tyto otázky poslouží stanoviska soudů a veřejného ochránce práv.
Výchozí pravidlo: Nelze nahrávat soukromý život úředních osob
Každý člověk vede tři životy: veřejný, soukromý a tajný.[2] Soukromí každého z nás nekončí tím, že odejdeme ze svého domova (obydlí), kde právo na soukromí vnímáme nejintenzivněji. Soukromí má nepochybně svůj prostorový rozměr. Hranice soukromého života a života veřejného můžeme hledat pomocí vymezení „soukromého prostoru“ a „veřejného prostoru“.[3] Sféra osobního soukromí se ale může podle okolností přenášet i na místa veřejně přístupná či do veřejných prostor. Uzavřít soukromí do přesně vymezeného prostoru, kde by bylo nerušeně chráněno, není možné. Významnou část svého soukromí si nosíme s sebou.
Jak dovodila judikatura – Nejvyšší správní soud s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP)[4]: „pojem „soukromý život“ je vykládán v širokém smyslu a nezahrnuje pouze nejbližší okolí jednotlivce, v němž žije, chápáno jako domov a rodina. Naopak ESLP do tohoto pojmu zahrnuje rovněž život, ve kterém se člověk rozvíjí a navazuje vztahy s jinými lidmi (…), zahrnuje rovněž stránku obchodní a profesní…“ [5]
Také Ústavní soud připouští, že „zejména v dnešní době, kdy autonomní naplňování soukromého života a pracovní či zájmové aktivity spolu úzce souvisejí, nelze činit ostré prostorové oddělení soukromí v místech užívaných k bydlení od soukromí vytvářeného v místech a prostředí, sloužících k pracovní či podnikatelské činnosti anebo k uspokojování vlastních potřeb či zájmových aktivit, byť činnosti odehrávající se v prostorách veřejnosti přístupných, resp. neuzavřených, např. podnikatelská činnost, budou moci podléhat jistým omezením, která mohou představovat určitý zásah do práva na soukromý život.“ [6]
I na pracovišti můžeme vést soukromý život, navazovat vzájemné vztahy a vytvářet vlastní sociální identitu[7]
I v kanceláři tedy můžeme požívat a očekávat určitou míru soukromí. Primárně se však jedná o prostory určené k činnosti pracovní, a pokud jsou běžně přístupné cizím osobám, musíme svá očekávání soukromí přizpůsobit realitě.
Soukromí zaměstnance je chráněno před zaměstnavatelem:
Zaměstnavatel nesmí bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele narušovat soukromí zaměstnance na pracovištích a ve společných prostorách zaměstnavatele tím, že podrobuje zaměstnance otevřenému nebo skrytému sledování, odposlechu a záznamu jeho telefonických hovorů, kontrole elektronické pošty nebo kontrole listovních zásilek adresovaných zaměstnanci.[8]
Soukromí zaměstnance je chráněno i před obdobnými zásahy ze strany jiných osob:
Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.[9]
Zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením.[10] Rozšiřovat podobu člověka je možné jen s jeho svolením.[11]
Nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá‑li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy.[12]
Zákaz pořizovat zvukový nebo obrazový záznam jiné osoby bez jejího svolení neplatí, „pokud se zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použije k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob“[13] nebo „na základě zákona k úřednímu účelu“.[14]
Nahrávky vytvořené v pracovním procesu, které zachycují naše jednání, během něhož nevystupujeme „za úřad či instituci, ale za sebe“ – typicky „soukromý telefonát či rozhovor s kolegyní či kolegou“ mohou zasáhnout do našeho práva na soukromí, a jsou proto bez našeho svolení nepřípustné.
Účastníci řízení mohou k ochraně svých procesních práv nahrávat úřední osoby v průběhu úředního jednání
Správní řád[15] jako procesní předpis, který upravuje vedení správního řízení, mlčí o možnosti pořizování zvukových či obrazových záznamů účastníky správního řízení (na rozdíl například od nahrávání soudního jednání[16]). Pořídit obrazový nebo zvukový záznam bez souhlasu dotčených osob umožňuje výslovně (vedle protokolu o jednání) správnímu orgánu, tj. úřední osobě, která řízení vede.[17] Jedná se o tzv. úřední licenci – zmíněnou výjimku ze zákazu pořízení záznamu bez souhlasu osoby na základě zákona k úřednímu účelu.[18]
Nejvyšší správní soud[19]dovodil, že správní řád nahrávání účastníkům nezakazuje, naopak: „účastník řízení má právo realizovat svá procesní práva a oprávněné zájmy a správní orgán je povinen umožnit účastníkům řízení uplatňovat v rámci výkonu veřejné správy jejich práva a oprávněné zájmy, které jim garantuje zákon.“
Není relevantní, zda má být nahráváno jednání veřejné či neveřejné. Rozdíl spatřuje Nejvyšší správní soud pouze v okruhu osob, které se jednání zúčastní: v případě neveřejného jednání správní orgán připustí jen účast osob zúčastněných na řízení, tedy zástupce správního orgánu, účastníky řízení a jejich zástupce, předvolané svědky, znalce a tlumočníky, je-li jich třeba. Další osoby (zástupce veřejnosti) připustí správní orgán pouze u jednání veřejného.
Nejvyšší správní soud odkazuje na obecný princip „co zákon nezakazuje, je povoleno“.[20]
Odůvodnění rozsudku tak můžeme interpretovat dvojím způsobem:
1. Účastníci řízení nepotřebují svolení úřední osoby s jejím nahráváním,[21] protože projevy úředních osob v průběhu úředního jednání nejsou projevem osobní povahy. Nejvyšší správní soud přijímá argumentaci Nejvyššího soudu, dle jehož názoru „osobní povahu zpravidla nemají projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní a veřejné činnosti.“[22] Právní úprava obsažená v občanském zákoníku na nahrávání úředních osob nedopadá.
2. Účastníci řízení nepotřebují svolení úřední osoby s jejím nahráváním, protože nahrávání úředních osob účastníky řízení je odůvodněné potřebou chránit jejich procesní práva – jde o výjimku ve smyslu § 88 odst. 1 občanského zákoníku.
Obě interpretace rozsudku Nejvyššího správního soudu našly svoje uplatnění v praxi:
Na stranu účastníků správních řízení se postavil veřejný ochránce práv. Dokladem toho je jeho upozornění, že nelze účastníky správních řízení omezovat v pořizování audio a video nahrávek úředních osob: „účastník správního řízení má právo pořizovat obrazové a zvukové záznamy úředního jednání, např. ústního jednání či jiného úkonu v řízení, a zachycovat tak jednání úředních osob.“ Ochránce argumentuje tím, že „úřední osoba je veřejným činitelem a vystupuje vůči účastníkům řízení a dalším dotčeným osobám jako subjekt veřejnoprávního vztahu. Proto se na ni nevztahuje ochrana (tj. poskytnout svolení) podle ustanovení § 81 a násl. občanského zákoníku. Úřední osoba, která jedná za správní orgán, nemůže zabránit tomu, aby si osoba, která se účastní veřejného ústního jednání, ať již jde o účastníka řízení, či jinou osobu, pořizovala obrazový nebo zvukový záznam jednání, pokud tím nenarušuje průběh jednání.“[23]
Naopak na stranu úředníků se postavil Krajský soud v Hradci Králové,[24] když připustil nahrávání úředních osob bez jejich svolení v situacích, které obecně vymezil jako „případy, kdy bude docházet ke střetu práva na ochranu osobnosti s právy jinými, v daném případě s právy účastníka správního řízení na dodržování základních zásad činnosti správních orgánů vymezených ve druhé hlavě první části správního řádu. Konkrétně například s právem na to, aby věc byla projednána v souladu se zákonem (zásada zákonnosti správního řízení – § 2 odst. 1), aby správní orgány některé z účastníků řízení nezvýhodňovaly (zásada nestranného postupu správních orgánů a rovného přístupu k dotčeným osobám – § 2 odst. 4, § 7 odst. 1), nebo aby se úřední osoby chovaly vůči dotčeným osobám zdvořile a vycházely jim vstříc (zásada charakterizující veřejnou správu jako službu veřejnosti – § 4 odst. 1).“ V posuzovaném případě dovodil, že „Účastník správního řízení vedeného dle správního řádu má právo na pořízení obrazových a zvukových záznamů z úkonů v řízení, o nichž se sepisuje protokol, bez souhlasu přítomných úředních osob zcela výjimečně, a to například tehdy, pokud prokáže, že zájem nad dodržováním základních zásad činnosti správního orgánu v daném případě převáží nad zájmem na ochranu osobnostních práv úředních osob. K prokázání takového účelu nejsou způsobilé fotografie úředních osob pořízené účastníkem řízení v průběhu ústního jednání. Zákaz správního orgánu pořizovat takové fotografie tak není nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s.“
Krajský soud v posuzovaném případě nepřipustil fotografování úředních osob, protože fotografie samy o sobě nemohou vypovědět nic o tom, zda úřední osoba dodržovala zásady činnosti správních orgánů, chovala se zdvořile, nestranně apod. Pořízení nahrávky (obrazového a zvukového záznamu jednání), která by naopak tyto rozhodné skutečnosti prokázat mohla, by však připustil. Je nerozhodné, že by se z hlediska potencionálního zásahu do osobnostních práv úřední osoby jednalo o významnější zásah; rozhodné je, že pouze pořízení nahrávky (místo fotografií) bylo způsobilé naplnit legitimní účel – ochranu práv účastníka řízení.
Přísněji než krajský soud, ale stále ještě ve prospěch poměřování práv úředníků a účastníků řízení, argumentoval v jiném případě Nejvyšší správní soud, když uvedl, že „ani úřední osoba, ačkoli ve správním řízení vystupuje jménem orgánu veřejné správy, nemůže být omezena ve svém právu na ochranu osobnosti. Oprávnění účastníka řízení pořizovat obrazové a zvukové záznamy úředních osob se proto zakládá teprve svolením těchto osob.“[25] Současně Nejvyšší správní soud přiznal, že „svolovací princip ochrany osobnosti neplatí absolutně“, pokud dojde ke kolizi dvou protichůdných práv; v takovém případě je na místě poměřování práv stojících vůči sobě.
V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud poukázal na to, že z protokolu nevyplývají důvody, které účastníka řízení vedly k pořizování audiovizuálního záznamu. Stěžovatel nevytkl nevhodné chování úředních osob a ani nevznesl výtku proti průběhu jednání. Neuplatnil žádný z relevantních důvodů, pro které by mohl převážit zájem účastníka řízení nad osobnostními právy úřední osoby. Pokud stěžovatel svým jednáním zamýšlel ochránit svá veřejná subjektivní práva, bylo vhodné uplatnit výtky v rámci správního řízení. Všechny stěžovatelem tvrzené důvody pro pořízení záznamů jsou dostatečně chráněny procesními instituty správního řízení a tvoří nezbytnou součást práv účastníka. Takto bylo na stěžovateli, aby zejména namítl podjatost úředních osob kdykoli v průběhu jednání (§ 14 odst. 2 správního řádu) či navrhl přezkoumat zákonnost procesního postupu správního orgánu v odvolání (srov. § 81 a násl. správního řádu), příp. v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s.
Pro úplnost je možné doplnit i další argument pro povolení nahrávání úředního jednání účastníky řízení: „účastník správního řízení má mimo jiné také právo nahlížet do spisu a činit si z něj výpisy (…). Uvedené dle krajského soudu[26] znamená, že účastník má také právo činit si výpisy ze zvukového záznamu pořízeného správním orgánem o průběhu ústního jednání. Má-li účastník řízení právo na pořízení výpisu ze zvukového záznamu pořízeného správním orgánem o průběhu ústního jednání či jeho kopie, pak dle názoru krajského soudu má také právo, aby si i za splnění určitých podmínek o průběhu ústního jednání takový záznam pořídil sám. Uvedené krajský soud nepovažuje ani v rozporu se zásadou neveřejnosti ústního jednání, protože pouhým pořízením zvukového záznamu z ústního jednání se nestává jednání veřejným, neboť i nadále se jej mohou kromě úředních osob účastnit jen účastnící řízení či jiné dotčené osoby.“
Co nám z toho vyplývá?
Účastníci řízení mohou k ochraně svých procesních práv nahrávat úřední osoby i bez jejich souhlasu. Tutéž možnost by pak dle mého soudu měl mít každý, kdo může být dotčený jednáním úřední osoby.[27]
Nahrávání úředních osob připouští i komentářová literatura: „pořízení záznamu z ústního jednání, resp. obecně záznamu úřední osoby při výkonu její pravomoci, aniž by k tomu úřední osoba musela dát svůj souhlas, obecně možné je“[28].
Nepanuje shoda v tom, zda je nahrávání úředních osob způsobilé zasáhnout osobnostní práva úředních osob. Zůstává tudíž sporné, zda mají úřední osoby strpět nahrávání bez dalšího nebo zda mohou k ochraně svých osobnostních práv zjišťovat důvody nahrávání a blíže je hodnotit, a to zejména z toho úhlu pohledu, zda je pořízení nahrávky nezbytné k ochraně práv a zájmů osoby, která nahrávku pořizuje; zda daná osoba mohla využít a také využila k ochraně svých práv jiných opravných prostředků (stížnost, námitku podjatosti, odvolání, podnět k přezkumu apod.),či dokonce zda k deklarovanému účelu nahrávání nepostačí zvukový záznam namísto obrazového záznamu. Posledně zmíněné posuzování se nabízí zejména v situaci, kdy osoba s námi jednající uvádí, že si chce „jen“ nahrát, co jí říkáme. Pořízení zvukové nahrávky se tudíž zdá dostačujícím z hlediska svého účelu, a naopak pořizování obrazového záznamu jako nepřiměřené, pro daný účel zbytné.[29]
Uznávám, že každý zásah do jiného práva je třeba poměřovat, zkoumat jeho nezbytnost a šetřit podstatu jednotlivých práv.[30] Z praktického pohledu si ale myslím, že bychom nahrávání „úředního jednání“ neměli tolik „sešněrovávat“.[31] Otevřené (opak skrytého) nahrávání může splnit „preventivní“ (odrazující) účel – zajistit, že s námi úřední osoba jedná tak, jak jí právo ukládá. Může mít smysl ale i tehdy, chce-li si nahrávající osoba „pouze“ zpětně ověřit, zda úřední osoba postupovala správně, například zda zaprotokolovala průběh jednání, tak jak se odehrál, zda ji náležitě informovala či poučila. Nahrávkou lze doložit nezákonné či neprofesionální jednání konkrétní úřední osoby. Naopak bez jejího pořízení se zpravidla dotčená osoba nachází v situaci jejího tvrzení vs. tvrzení úřední osoby. Důsledné vyžadování neúspěšného vyčerpání všech opravných prostředků k nápravě tedy v konečném důsledku nemusí být (na rozdíl od jedné dobře pořízené nahrávky) vůbec efektivní.
Nahrávání úředních osob může být také projevem veřejné kontroly výkonu veřejné činnosti[32]
Věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; (…) a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných.[33]
V této souvislosti lze tedy připustit nahrávání úředních osob i osobou, která není jednáním konkrétní úřední osoby reálně dotčená.[34] Tato možnost má však, jak vysvětlím vzápětí, své praktické limity, které jsou dány tím, že úřední osoba zpravidla nejedná sama se sebou, ale s jinými (soukromými) osobami a u nich je nezbytné (ne)svolení s nahráváním respektovat.
Nahrávání úředního jednání má své limity
Nahrávání by nemělo narušit průběh jednání (výkon úřední činnosti). Lze proto nepřipustit nahrávání nebo vyzvat nahrávající osobu k jeho ukončení v případě, že se v průběhu jednání začne chovat agresivně, útočně, vulgárně, urážejícím či jinak nevhodným chováním.[35] Ani v této souvislosti nezapomínejme na obecně platný zákaz zneužití práva: nikdo nemůže vykonávat svoje práva na újmu druhému.[36]
Nahrávání lze omezit, pokud nahrávka zachycuje osoby, které nejsou úředními osobami a s nahráváním nesouhlasí. Pro nahrávání ostatních (neúředních) osob platí bezvýhradně zákaz nahrávání bez jejich svolení dle občanského zákona.
V praxi to znamená, že účastník správního řízení si nemůže v průběhu ústního jednání pořizovat zvukový nebo obrazový záznam bez výslovného svolení dotčené osoby, která se projevuje (např. podává vysvětlení, svědeckou výpověď)[37]. Úřední osoba, která řízení vede, by se tedy měla vždy dotčených osob dotázat, zda s pořízením nahrávky souhlasí a v případě jejich nesouhlasu, nahrávání odmítnout, aby bylo možné jednání uskutečnit. Takto by měla úřední osoba postupovat, pokud si všimne, že někdo nahrává „cizí“ úřední jednání.
Co říci závěrem?
I když správní praxe připustila nahrávání úředních osob za účelem ochrany procesních práv, nemusíme se bát, že by každé naše úřední vystupování bylo nahráváno. Většina lidí, s nimiž úředně jednáme, nemá zájem či potřebu nás nahrávat. I přes stávající technologický rozvoj je nahrávání nás zaměstnanců profesionálů spíše výjimečné.
Navzdory této výjimečnosti v nás představa nahrávání vyvolává nejistotu a obavu. Bojíme se, že budeme „usvědčeni“ z chyby; chybovat je ale lidské a i úředník je jen člověk. Bojíme se zneužití, poškození či zesměšnění, protože nemáme kontrolu nad tím, jak osoba, která nás nahrává, s nahrávkou naloží. Že se něco takového může stát i nám, nelze vyloučit. Není to ale relevantní argument, s jehož pomocí bychom mohli nahrávání našeho úředního jednání bránit. Ke své obraně můžeme využít jiné prostředky obrany.[38]
Co ovlivnit můžeme, je to, jak budeme v úředním styku vystupovat. Snažme se být proto profesionály, nezavdávejme příčinu tomu, aby kdokoliv měl zájem na naše jednání upozorňovat nebo je sdílet například prostřednictvím sociálních sítí.
Bojíme-li se o své soukromí, nezapomínejme, že žádná nahrávka (přiznaná ani skrytá) nezachytí víc, než co se o nás mohou druzí dozvědět, když s nimi jednáme. S výjimkou informací o tom, jak vypadáme a jak mluvíme, většinu toho, co o sobě dáváme druhým vědět, máme plně ve své moci. Ani ve veřejném prostoru nepřicházíme o právo rozhodovat o tom, jaké „další“ osobní údaje a komu je zpřístupníme.[39] Existuje proto jednoduchá rada: co na sebe nechcete prozradit, nesdělujte. Nechcete-li, aby konkrétní osoba věděla, že máte dvě děti, neříkejte jí to. Nechcete-li, aby věděla, že pijete kávu, nepijte ji při úředním jednání. Pak vám nehrozí, že „TO“ bude nahráno, nebo dokonce zneužito.
Veronika Gabrišová
Autorka pracuje v Kanceláři veřejného ochránce práv, je vedoucí odboru veřejného pořádku a místní správy, pověřenkyní pro ochranu osobních údajů a členkou rozkladové komise Úřadu pro ochranu osobních údajů.
[1] Výstižně to formuloval ESLP v rozsudku z 15. 1. 2009, ve věci Reklos a Davourlis proti Řecku, stížnost č. 1234/05: „Podoba jednotlivce je jedním ze základních znaků jeho osobnosti, neboť je výrazem jeho svébytnosti a umožňuje mu odlišit se od ostatních lidí. Právo člověka na ochranu podoby je tak jednou ze základních složek osobního rozvoje a předpokladem pro takové právo je především kontrola jednotlivce nad jeho podobou. Jestliže kontrola nad podobou jednotlivce znamená především jeho možnost odmítnout šíření snímků, na nichž je zobrazen, zahrnuje i právo každého bránit se proti tomu, aby kdokoli jiný zachycoval, přechovával či reprodukoval jeho podobu. Jelikož je totiž podoba jednou z inherentních vlastností osobnosti každého jednotlivce, je (…) podmínkou její účinné ochrany souhlas jednotlivce již v okamžiku jejího zachycení, a nikoli teprve v okamžiku jejího případného veřejného šíření. V opačném případě by kdokoli mohl přechovávat základní znak osobnosti jiné osoby, aniž by tato měla kontrolu nad jeho případným pozdějším užitím.“
[2] Gabriel García Márquez: Život.
[3] Jak právo rozlišuje veřejný a soukromý prostor a kde hledat hranice soukromí shrnuje Kristýna Bónová ve své práci Ochrana soukromí ve veřejném prostoru, Revue pro právo a technologie 25/2022, dostupné zde: https://journals.muni.cz/revue/article/view/20966/16931.
[4] Srov. zejména Niemietz proti Německu (stížnost č. 13710/88), ze dne 16. 12.1992; Halford proti Spojenému království (stížnost č. 20605/92) ze dne 25. 6. 1997.
[5] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 9 As 38/2009 – 123; rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 1 Afs 60/2009 – 119.
[6] Srov. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010 a judikaturu ESLP, na níž Ústavní soud odkazuje: „Proto ESLP pod právo na respektování obydlí podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy zahrnuje i požadavek respektu k soukromí sídla společnosti, poboček či provozoven právnických osob (srov. rozhodnutí ze dne 16. 4. 2002 ve věci Société Colas Est. proti Francii), kancelářské prostory (srov. rozhodnutí ze dne 25. 2. 1993 ve věci Crémieux proti Francii či rozhodnutí ze dne 25. 2. 1993 ve věci Miailhe proti Francii) nebo prostory advokátních kanceláří (srov. rozhodnutí ze dne 12. 12. 1992 ve věci Niemietz proti Německu)“.
[7]Srov. rozhodnutí ESLP ze dne 28. 11. 2017, č. stížnosti 70838/13 ve věci Antovič a Mirkovič proti Černé Hoře.
[8] Srov. § 316 odst. 2 zákoníku práce.
[9] Srov. § 81 odst. 2 občanského zákoníku.
[10] Srov. § 84 občanského zákoníku.
[11] Srov. § 85 odst. 1 občanského zákoníku.
[12] Srov. § 86 občanského zákoníku a zde zakotvený „svolovací princip“.
[13] Srov. § 88 odst. 1 občanského zákoníku.
[14] Srov. § 88 odst. 2 občanského zákoníku.
[15] Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.
[16] Srov. § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích: „Uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy v průběhu soudního jednání lze jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce. S vědomím předsedy senátu nebo samosoudce lze pořizovat zvukové záznamy; kdyby způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání, může předseda senátu nebo samosoudce jejich pořizování zakázat.“
[17] Srov. § 18 odst. 1 správního řádu.
[18] Srov. § 88 odst. 2 občanského zákoníku.
[19] Srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2010, č.j. 5 As 37/2009-94; ze dne 21. 9. 2022, čj. 7 As 47/2022-44 a ze dne 8.12.2022, čj. 15A 24/202-100.
[20] Srov. čl. 2 odst. 4 Ústavy: „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“
[21] K této argumentaci se lze přiklonit na základě hodnocení Nejvyššího správního soudu, které v posuzovaném případě činí ve vztahu k možnosti nahrávání svědeckých výpovědí strážníků městské policie. NSS dospívá k závěru, že pokud strážníci vypovídali o tom, co zjistili při výkonu své úřední činnosti, o zjištění porušení právních předpisů žalobcem, „nešlo o projev osobní povahy, protože to je z povahy věci, o které svědci vypovídali, naprosto vyloučeno.“
[22] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, č. j. 30 Cdo 64/2004.
[23]Srov. text upozornění VOP ze dne 13. ledna 2016, s p. zn. 4869/2015/VOP/PL, je dostupný zde: https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/3544.
[24] Srov. rozsudek z 9. května 2013 čj. 30 A 54/2012, dostupný v ASPI.
[25] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2013, č. j. 3 Aps 3/2013 – 25.
[26] Cituji názor krajského soudu v Ostravě, jehož rozsudek č.j. 58 Ca 5/2006-60 z 27. 2. 2009 napadl žalobce kasační stížností a Nejvyšší správní soud o ní rozhodl zmíněným rozsudkem č.j. 5 As 37/2009-94 ze dne 31. března 2010.
[27] Bez ohledu na to, zda se úřední jednání odehrává „za přepážkou“, na chodbě úřadu nebo v kanceláři.
[28] VEDRAL, J.: Správní řád. Komentář. II. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: RNDr. Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, 2012, ISBN 978-80-7273-166-4, s. 230.
[29] Opřít se lze o obecný princip šetřit podstatu a smysl práv. Srov. čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
[30] Srov. princip proporcionality v judikatuře Ústavního soudu: IV. ÚS 157/97 ze dne 9. 2. 1998, Pl. ÚS3/02 ze dne 13. 8. 2002, I. Ús 517/10 ze dne 15. 11. 2010.
[31] Srov. doporučení (neprávní úvahu) soudu vyjádřenou v bodě 28 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, čj. 6 A 92/2016: „současný technický pokrok umožňuje v široké míře záznam téměř jakéhokoliv děje, ať už o tom zaznamenávaná osoba ví nebo neví. Za tohoto stavu by se jevilo spíše výhodnější obecně policisty instruovat v tom smyslu, že lepší je takovému záznamu nebránit a jej nezakazovat, neboť k tomu není racionální důvod. V tomto konkrétním případě je ze záznamu patrné, že se policisté chovali slušně, trvali, byť důrazně, pouze na provedení svého příkazu a provedli kontrolu totožnosti. Žádný exces v chování policistů soud nezjistil. Proto se domnívá, že nechuť policie k pořizování těchto záznamů nemá žádný racionální důvod, když v současné době tyto záznamy stejně mohou být pořizovány např. i bez vědomí zasahujících policistů, a zákaz takového záznamu pak zbytečně zvýší určité napětí při prováděném zásahu.“
[32] Za tímto účelem připouští pořizování záznamů policistů při výkonu služby také Stanovisko odboru bezpečnostní politiky MV k pořizování záznamů policistů při výkonu služby aktualizované k 16.10.2014. Obdobně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1064/2019 a na něj odkazující rozsudky Nejvyššího správního sodu ze dne 8. 12. 2022, č.j. 15A 24/2020-100 a ze dne 21. 9. 2022 čj. 7 As 47/2022-44.
[33] Srov. Ústavní soud, IV. ÚS 23/05-2, [111/2007 USn.].
[34] Bez ohledu na to, zda je to „hlídací pes“, tedy osoba, která plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti nebo „kverulant“, tedy osoba stěžující si velmi často, přičemž její podání nemívají věcný základ, jsou bezúčelné a pouze (nejen časově) zatěžují postup úřadu. K pojmu „hlídací pes“ viz platový nález Ústavního soudu – nález ze dne 17. 10. 2017, sp.zn. IV. ÚS 1378/16. K šikanoznímu uplatňování práva blíže usnesení NSS ze dne 28. 2. 2013, č. j. 8 As 130/2012 – 10.
[35] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2010, č. j. 2 As 35/2010 – 62, „[z]e zásady, že veřejná správa je službou veřejnosti a každý zaměstnanec správního úřadu je povinen se k dotčeným osobám chovat zdvořile a vstřícně (§ 4 odst. 1 správního řádu) však určitě neplyne, že si musí nechat ze strany účastníka řízení vše nechat líbit.“ Obdobně také cit. rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 As 37/2009-94 ze dne 31. března 2010, dostupný na www.nssoud.cz.
[36] Znaky zneužití práva vymezil NSS např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 – 48, č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“.
[37] To neplatí v případě, že dotčenou osobou je úřední osoba, resp. vypovídá-li o úřední věci obdobně jako vypovídali strážnici městské policie o tom, co zjistili při výkonu své úřední činnosti. Srov. rozsudek č.j. 5 As 37/2009-100 ze dne 31. března 2010.
[38] Srov. § 82 odst. 1 občanského zákoníku.
[39] Právo jednotlivce na takzvané informační sebeurčení: Každý z nás je oprávněn rozhodnout o tom, jaké údaje o sobě poskytneme, pokud zákon neukládá povinnost určité údaje zpřístupnit. Takovou výjimku představují tzv. osobní údaje vypovídající o naší úřední činnosti, funkčním nebo pracovním zařazení, které lze poskytnout dle § 8a odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.