Anonymizace je nedílnou součástí práce povinných subjektů při poskytování informací. Není samoúčelná. Má zabránit neodůvodněným zásahům do soukromí dotčených osob a zajistit ochranu dalším údajům, které si ji po právu zaslouží. Má-li být provedena důsledně, může jít o poměrně náročný proces. Připomeneme si proto základní principy anonymizace, její smysl a účel. Pokusíme se ozřejmit, které údaje anonymizujeme, jak právo chrání soukromí žadatelů o informace a co musí strpět žadatelé profesionálové. Anonymizace před poskytnutím informací Poprvé a nejčastěji provádí povinné subjekty anonymizaci v souvislosti s poskytováním informací. V této souvislosti anonymizací rozumíme vyhledávání informací (osobních a dalších údajů), které nelze poskytnout.[1] Primárním smyslem anonymizace je ochrana soukromí[2] a dalších údajů, jejichž poskytnutí by mohlo představovat neod . . .

V dubnovém čísle časopisu DPO PRO jsme se věnovali problematice nahrávání úředních osob.[1] Připomeňme si, že nahrávání úředních osob bez jejich svolení jsme připustili zejména za účelem ochrany oprávněných zájmů účastníků řízení a dalších osob dotčených jejich jednáním. Nyní se zaměříme na to, jak naložit s pořízenou nahrávkou. Kdy je možné použít pořízený zvukový nebo obrazový záznam úřední osoby? Je přípustné další zpracování osobních údajů úřední osoby zachycených nahrávkou bez jejího svolení? Výchozí pravidlo pro použití nahrávek Bez ohledu na to, zda na zvažované zpřístupnění pořízené nahrávky budeme nahlížet jako na další zpracování[2] osobních údajů úředních osob nebo použití zvukového či obrazového záznamu ve smyslu § 88 občanského zákoníku,[3]

Právo na informační sebeurčení je ústavně zaručeno v čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a znamená, že má „každý právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě“. Ani při výkonu našich profesí, úřední (pracovní) činnosti, nepřicházíme o právo rozhodovat o tom, jaké osobní údaje a komu zpřístupníme.[1] Pokud ale zákon ukládá povinnost určité údaje zpřístupnit, nemáme zpravidla možnost to ovlivnit. Které profesní údaje náleží do sféry veřejné a povinné subjekty je mohou bez souhlasu dotčených osob poskytovat a zveřejňovat?[2] Jak se může na šíření těchto údajů podílet žadatel o informace? Jako vodítko k odpovědím na tyto otázky opět poslouží stanoviska soudů a veřejného ochránce pr . . .

Kdo z nás to někdy nezažil? Jdeme na úřad, ale vstup do vnitřních prostor je podmíněn tím, že musíme sdělit své jméno a příjmení, či dokonce ukázat občanský průkaz. Budovy úřadů přitom obecně vnímáme jako veřejně přístupné. Člověk do nich obvykle nevstupuje bezdůvodně, ale proto, aby splnil svou povinnost (např. vyměnil si občanský nebo řidičský průkaz či uhradil nějaký poplatek) anebo realizoval své právo (např. nahlédnul do spisu nebo podal žádost). Podmiňování vstupu do budovy poskytnutím osobních údajů můžeme proto vnímat jako nepatřičné či obtěžující. Je takový požadavek stran vlastníků budov legitimní? Co je důvodem evidence našich osobních údajů? Víme, jak je s našimi osobními údaji dále nakládáno? Výzkum veřejného ochránce práv Prozkoumat zmíněnou praxi vybraných úřadů[1] si dal za cíl veřejn . . .

Přestože veřejný katastr nemovitostí má v tuzemsku dlouholetou tradici, čas od času zaznívají obavy vlastníků nemovitostí, zda jsou v něm jejich údaje dostatečně chráněny. Důvodem těchto úvah bývají došlé nabídky realitních společností na odkoupení nemovitosti, informace o strojovém vytěžování databáze údajů, krádeží nemovitostí a různých podvodných jednání, v jejichž důsledku by mohli o svůj nemovitý majetek přijít.[1] Těmto obavám, jejich příčinám a možným řešením se věnuje tento článek. Změny v přístupu do internetového katastru kvůli hromadnému vytěžování V dubnu letošního roku se na internetových stránkách nahlizenidokn.cuzk.cz objevila zpráva, že vzhledem k narůstajícímu počtu přístupů k nahlížení do katastru nemovitostí prostřednictvím internetu, které jsou patrně způsobeny strojovým vytěžováním údajů, se Český úřad zeměm . . .

Ministerstvo zdravotnictví ve svých mimořádných opatřeních[1] opakovaně stanovilo vybraným provozovatelům služeb povinnost kontrolovat bezinfekčnost zákazníků (zjednodušeně požadovat doklad o očkování nebo negativním testování na přítomnost viru SARS-Cov-2) a povinnost vést jejich evidenci. Odhlédneme-li od toho, jak reálně probíhalo plnění této povinností v praxi, postup ministerstva vyvolává přinejmenším pochybnosti. Kritika Úřadu pro ochranu osobních údajů K dubnovému opatření ministerstva se kriticky vyjádřil Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ)[2] a mimořádným opatřením uloženou povinnosti provozovatelů vést evidenci zákazníků pro potřeby epidemiologického šetření označil za nepřípustnou. Úřad ministerstvu zejména vytýká: povinnost vést evidenci zákazníků, tj. zpracovávat jejich osobní údaje, stanoví velkému množství provozovatelů,[3] kteří doposud v řadě případů žádné zpracov . . .

Veřejný ochránce práv[1] doplňuje dozorovou činnost Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ). Svými zprávami, stanovisky a doporučeními[2] přispívá k vyšší ochraně soukromí a lidské důstojnosti. Kriticky vnímá všeobecnou snahu chránit sebe či majetek s použitím nejrůznějších monitorovacích zařízení. Nicméně akcentuje volání po větším bezpečí i skutečnost, že instalace například kamerového systému může k tomuto pocitu (byť mnohdy pouze zdánlivému) přispět. Kamery v zařízení, kde se nacházejí lidé omezení na svobodě Při provádění systematických návštěv zařízení, kde se nacházejí nebo mohou nacházet osoby omezené na svobodě veřejnou mocí nebo v důsledku závislosti na poskytované péči,[3] se ochránce často setkává s kamerami. Pro některá zařízení je používán . . .