V prosincovém čísle DPO PRO jsme otiskli článek pojednávající o recentní judikatuře Ústavního soudu k ústavnosti některých ustanovení zákona o střetu zájmů a ke sporům, které jsou v souvislosti s jeho nálezy vedeny před obecnými soudy.[1] V samém závěru jsme vyjádřili obavu, že nemusí jít s ohledem na vnímané rozpory v rámci soudu o exkurz poslední – a jak se ukázalo, bylo to až překvapivě předvídavé hodnocení. Od uzávěrky prosincového čísla totiž uplynulo jen několik dní a plénum Ústavního soudu přijalo stanovisko, které dosavadní judikaturu obrátilo alespoň zdánlivě naruby. V následujícím textu si proto tyto závěry přiblížíme a několik slov věnujeme také dopadům rozhodovací praxe Ústavního soudu, které musí trápit nejen právní experty. Na začátku si připomeňme, že východisko představoval plenární nález z roku 2020 (sp. zn. Pl. ÚS 38/17), podle kterého byla zrušena ustanovení zákona o střetu zájmů, na jejichž základě byly na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti zveřejňovány osobní údaje veřejných funkcionářů. Docházelo k tomu i v době po vyhlášení nálezu, který využil institutu odložené vykonatelnosti. Právě proti tomu dotčení veřejní funkcionáři před obecnými soudy brojili. Jejich neúspěšnou soudní pouť přetrhlo až loni v říjnu rozhodnutí IV. senátu Ústavního soudu, který rozhodl v jejich prospěch. Senátní rozhodnutí (dohledatelné pod spisovou značkou IV. ÚS 579/22) ale nebylo jednomyslné, když soudce Filip formuloval velmi […]