Česká právní úprava tzv. data retention dlouhodobě a závažným způsobem porušuje právo Evropské unie. Podle čerstvého rozhodnutí Nejvyššího soudu umožňuje stávající systém vytvářet až příliš detailní závěry o soukromém životě prakticky všech občanů, aniž by byl takový zásah omezen na nezbytné minimum. Stát je tak odpovědný za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávnou implementací unijních směrnic. Nejvyšší soud vydal dne 30. 12. 20215 rozhodnutí č. j. 30 Cdo 2556/2025-335, jímž zamítl dovolání České republiky – Ministerstva průmyslu a obchodu ve sporu s žalobcem a potvrdil, že česká právní úprava plošného shromažďování dat o elektronické komunikaci (tzv. data retention) dlouhodobě a zvlášť závažným způsobem porušuje právo Evropské unie. Toto uchovávání totiž směřuje k preventivnímu a nerozlišujícímu uchovávání údajů prakticky všech uživatelů elektronických komunikací, přičemž rozsah takto uchovávaných údajů umožňuje vyvozovat citlivé závěry o jejich soukromém život . . .

Orgány veřejné moci mohou při žádostech o osobní údaje žadateli tvrdit, že jeho data nezpracovávají, i když to nemusí být pravda. Vzniká tak informační vakuum, které komplikuje kontrolu zákonnosti. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že soudní přezkum musí zajistit, aby právo na informace zůstalo účinné a nebylo iluzorní. Nejvyšší správní soud vydal dne 23. 6. 2025 rozhodnutí č. j. 1 As 45/2025–41, v němž uvedl, že pokud spravující orgán o žádosti podle § 28 odst. 1 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, rozhodne takovým způsobem, že žadateli bez bližšího odůvodnění sdělí, že nezpracovává jeho osobní údaje, není v možnostech žadatele rozlišit, zda uvedený orgán jeho údaje skutečně nezpracovává, či zda využívá výjimky podle § 28 odst. 3 téhož zákona. Podá-li žadatel proti takovému rozhodnutí spravujícího orgánu správní žalobu, přezkoumá soud napadené rozhodnutí (s ohledem na panující informační vakuum na straně žalobce) i nad rámec žalobn . . .

Ustanovení § 51 odst. 1 správního řádu neskýtá dostatečný právní základ k tomu, aby kamerové záznamy získané v rámci sledování osob a věcí dle § 158d odst. 2 trestního řádu byly použity jakožto důkazní prostředky ve správním řízení, uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 1. 2025, čj. 7 As 17/2024-16. Základ sporu Magistrát hlavního města Prahy rozhodl o obnově řízení ve věci žádosti žalobce o vrácení řidičského oprávnění. To mu bylo vráceno na základě jeho žádosti rozhodnutím ze dne 13. 10. 2020. Dne 18. 2. 2022 však magistrát obdržel podnět Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, územního odboru Děčín, oddělení hospodářské kriminality (dále jen „policejní orgán“), ze kterého vyplývalo, že doklad o odborné způsobilosti byl získán v rozporu se zákonem, neboť dílčí část zkoušky žalobce nevykonal samostatně. Tuto skutečnost policejn . . .

Městský soud v Praze se zabýval otázkou, za jakých okolností je Úřad pro ochranu osobních údajů nečinný. Uvedl, že dozorový úřad má postupovat vůči subjektu údajů vstřícně, avšak zároveň je povinen respektovat zásadu rychlosti a hospodárnosti správního řízení podle § 6 správního řádu. Soud připomněl, že správní úřad je nečinný, pokud nekoná, přestože mu to zákon ukládá. Vymezení věci Žalobce se domáhal prověření podezření na porušení právních předpisů na ochranu osobních údajů, soukromí a práva na rodinný život při zpracování osobních údajů v souvislosti s vytvořením účtu na webových stránkách při pořizování šalinkarty. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného a uložení povinnosti rozhodnout o stížnosti žalobce ve smyslu čl. 77 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických . . .

Nejvyšší správní soud vydal 21. května 2024 rozhodnutí č. j. 6 As 167/2024–49, které se  vztahuje k pochybení při kyberútoku a selhání správce osobních údajů v reakci na ochranu dat. Tento případ zdůrazňuje, že i přes závažnost bezpečnostního incidentu s dopadem na provoz zařízení a důvěrnost dat správce neplnil své zákonné povinnosti v oblasti ochrany osobních údajů. Podle Nejvyššího správního soudu nelze přistoupit na argumentaci, podle které byl pro správce osobních údajů trestem samotný kybernetický útok. Kybernetický útok, kterému čelil, mu sice po určitou dobu zkomplikoval běžný provoz, tímto způsobem však nelze obhájit neplnění povinností podle obecného nařízení (GDPR). Vymezení věci Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, kterým městský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 7. 8. 2023, č. j. UOOU–00414/23–30 . . .

U profilové fotografie uživatele sociální sítě Facebook nelze při použití mimo tuto sociální síť bez dalšího dovodit konkludentní souhlas tohoto uživatele s jejím dalším uveřejněním ani naplnění předpokladů zákonné zpravodajské licence. Vždy je třeba zabývat se hlediskem přiměřenosti se zřetelem ke konkrétním okolnostem uveřejnění a chránit nejen svobodu projevu informačních médií a právo veřejnosti na informace, ale též oprávněné zájmy zobrazené osoby, uvedl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí č. j. 25 Cdo 1778/2019 ze dne 15. 10. 2019. Základ sporu Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. 3. 2018, č. j. 28 C 99/2016-167, zamítl žalobu o stanovení povinnosti žalované odstranit konkrétní fotografie žalobkyně ze serveru XY, zveřejnit omluvu a nahradit žalobkyni nemajetkovou újmu ve výši 187.000 Kč. Obvodní soud vyšel z nesporných skutečností, že žalovaná provozuje internetový server XY, na kterém byla zveřejněna série článk . . .

Zahrnutí zaměstnanců mezi příjemce veřejných prostředků, o nichž musí být poskytovány informace, je legitimováno intenzivním veřejným zájmem na kontrole veřejné moci a hospodárnosti a účelnosti jejího jednání i v oblasti zaměstnávání a odměňování. Uvedl to ve svém rozhodnutí č. j. 10A 44/2018–70 ze dne 20. února 2020 Městský soud v Praze. Je zřejmé, že veřejnost, a tím spíše žalobkyně v pozici volené zastupitelky, má legitimní zájem být informována o odměně vyplácené na tyto mimořádné poradenské činnosti nad rámec standardních výdajů na úřední aparát. I. Předmět sporu Žalobkyně požádala podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), o cit.: „informace k činnosti JUDr. J. G. pro MČ Praha 12 (žalovaná, poznámka soudu) od ustavujícího Zastupitelstva 27. 11 . . .

Kdo je příjemcem veřejných prostředků, kdy přestávají být tyto prostředky veřejnými a kdy se tedy na informace o nich začne vztahovat § 8a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů? Těmito otázkami se 21. listopadu loňského roku zabýval Městský soud v Praze. Své rozhodnutí vydal pod č. j. 15 A 24/2024–46. I. Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž ministr práce a sociálních věcí (dále jen „ministr“) zamítl rozklad žalobce. Prvostupňovým rozhodnutím byla podle § 15 odst. 1 ve spojení s § 8a odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), s čl. 2, 4 a 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady EU . . .