Jméno, podpis nebo pracovní kontaktní údaje člověka jednajícího za právnickou osobu mohou podléhat ochraně podle GDPR. Ani jejich profesní charakter totiž automaticky neznamená, že nejde o osobní údaje. Soudní dvůr EU se v rozsudku ze dne 3. dubna 2025 zabýval také tím, za jakých podmínek musí úřad před zpřístupněním těchto údajů dotčenou osobu informovat a konzultovat s ní jejich poskytnutí. Zdůraznil přitom nutnost vyvažovat ochranu osobních údajů s právem veřejnosti na přístup k informacím. Jak vznikl spor o začerněné údaje L. H. se obrátil na ministerstvo zdravotnictví se žádostí o informace týkající se identifikace osob, které podepsaly smlouvy na nákup screeningových testů na covid-19 uzavřené tímto ministerstvem, jakož i certifikáty týkající se těchto testů, které prokazují možnost je používat na území Unie.[11] Ministerstvo zdravotnictví žádosti L. H. částečně vyhovělo a poskytlo mu certifikáty týkaj . . .

Nejvyšší správní soud se v přelomovém rozhodnutí zabýval podmínkami, za nichž může Policie ČR uchovávat a zpracovávat biometrické a genetické údaje odsouzených osob. Soud ve světle judikatury Soudního dvora EU potvrdil, že česká právní úprava v kombinaci s ustálenou a předvídatelnou soudní judikaturou poskytuje dostatečný a zákonný základ pro ochranu osobních údajů. Rozhodnutí přináší stěžejní výklad k zásadě minimalizace údajů u závažných trestných činů a vyjasňuje, že procesní pochybení při eskortě vězně automaticky nezpůsobuje nezákonnost samotných identifikačních úkonů. Dne 15. 12. 2025 vydal Nejvyšší správní soud rozhodnutí čj. 5 As 327/2022-48, v němž se zabýval podmínkami uchovávání a zpracování biometrických a genetických údajů orgány činnými v trestním řízení. Výsledkem rozhodování soudu byly dva závěry: I. Ustanovení § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, jak je vykládáno judikaturou správních soudů, dostatečně stanoví minim . . .

Soudní dvůr EU ve svém aktuálním rozhodnutí upřesnil hranici mezi osobními a anonymními údaji. Nezbytným faktorem pro určení ochrany pseudonymizovaných dat je nyní schopnost konkrétního příjemce identifikovat dotčené osoby. Pokud příjemce nedisponuje prostředky k reidentifikaci, na údaje se v jeho případě nepohlíží jako na osobní. Soudní dvůr Evropské unie vydal dne 4. září 2025 rozhodnutí ve věci C‑413/23 P, v němž řešil, zda pseudonymizované údaje zůstávají osobními, zda je či není rozhodující, zda příjemce má prostředky k reidentifikaci osob. Evropský inspektor ochrany údajů (EDPS) by neměl automaticky považovat pseudonymizované údaje za osobní údaje, ale měl by zkoumat, zda má příjemce údajů prostředky k identifikaci dotčených osob. Pokud příjemce takovými prostředky nedisponuje a zároveň je pseudonymizace dostatečně robustní a bezpečná, neměly by být tyto údaje nadále považovány za osobní. Soud však není vázán stanoviskem generálního advok . . .

Ochrana soukromí zaměstnance není absolutní, zejména pokud dochází k ohrožení majetkových zájmů zaměstnavatele. Nejvyšší soud ČR v usnesení z konce roku 2025 potvrdil, že kontrola cloudových úložišť připojených k firemní technice je přípustná, pokud je jejím cílem zamezení zneužití dat a ochrana před nekalou konkurencí. Tento rozbor judikátu detailně popisuje hranici, kdy se loajalita mění v přímý útok na zájmy firmy. Nejvyšší soud České republiky vydal dne 27. 11. 2025 usnesení, č. j. 21 Cdo 2618/2025-355, v němž konstatoval, že je-li cílem (smyslem) kontroly prováděné zaměstnavatelem využívání prostředků svěřených k výkonu práce, aniž by došlo ke zjišťování „soukromých informací žalobce, které mohou mít osobní povahu, mohou vypovídat o intimním životě zaměstnance a třetích osob“, nýbrž toliko zjištění, zda zaměstnanec respektuje (a když nerespektuje, tak v jaké míře) zákaz užívat pro svou osobní potřebu přidělený počítač zaměstnavatele, a dále . . .

Česká právní úprava tzv. data retention dlouhodobě a závažným způsobem porušuje právo Evropské unie. Podle čerstvého rozhodnutí Nejvyššího soudu umožňuje stávající systém vytvářet až příliš detailní závěry o soukromém životě prakticky všech občanů, aniž by byl takový zásah omezen na nezbytné minimum. Stát je tak odpovědný za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávnou implementací unijních směrnic. Nejvyšší soud vydal dne 30. 12. 20215 rozhodnutí č. j. 30 Cdo 2556/2025-335, jímž zamítl dovolání České republiky – Ministerstva průmyslu a obchodu ve sporu s žalobcem a potvrdil, že česká právní úprava plošného shromažďování dat o elektronické komunikaci (tzv. data retention) dlouhodobě a zvlášť závažným způsobem porušuje právo Evropské unie. Toto uchovávání totiž směřuje k preventivnímu a nerozlišujícímu uchovávání údajů prakticky všech uživatelů elektronických komunikací, přičemž rozsah takto uchovávaných údajů umožňuje vyvozovat citlivé závěry o jejich soukromém život . . .

Orgány veřejné moci mohou při žádostech o osobní údaje žadateli tvrdit, že jeho data nezpracovávají, i když to nemusí být pravda. Vzniká tak informační vakuum, které komplikuje kontrolu zákonnosti. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že soudní přezkum musí zajistit, aby právo na informace zůstalo účinné a nebylo iluzorní. Nejvyšší správní soud vydal dne 23. 6. 2025 rozhodnutí č. j. 1 As 45/2025–41, v němž uvedl, že pokud spravující orgán o žádosti podle § 28 odst. 1 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, rozhodne takovým způsobem, že žadateli bez bližšího odůvodnění sdělí, že nezpracovává jeho osobní údaje, není v možnostech žadatele rozlišit, zda uvedený orgán jeho údaje skutečně nezpracovává, či zda využívá výjimky podle § 28 odst. 3 téhož zákona. Podá-li žadatel proti takovému rozhodnutí spravujícího orgánu správní žalobu, přezkoumá soud napadené rozhodnutí (s ohledem na panující informační vakuum na straně žalobce) i nad rámec žalobn . . .

Ustanovení § 51 odst. 1 správního řádu neskýtá dostatečný právní základ k tomu, aby kamerové záznamy získané v rámci sledování osob a věcí dle § 158d odst. 2 trestního řádu byly použity jakožto důkazní prostředky ve správním řízení, uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 1. 2025, čj. 7 As 17/2024-16. Základ sporu Magistrát hlavního města Prahy rozhodl o obnově řízení ve věci žádosti žalobce o vrácení řidičského oprávnění. To mu bylo vráceno na základě jeho žádosti rozhodnutím ze dne 13. 10. 2020. Dne 18. 2. 2022 však magistrát obdržel podnět Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, územního odboru Děčín, oddělení hospodářské kriminality (dále jen „policejní orgán“), ze kterého vyplývalo, že doklad o odborné způsobilosti byl získán v rozporu se zákonem, neboť dílčí část zkoušky žalobce nevykonal samostatně. Tuto skutečnost policejn . . .

Městský soud v Praze se zabýval otázkou, za jakých okolností je Úřad pro ochranu osobních údajů nečinný. Uvedl, že dozorový úřad má postupovat vůči subjektu údajů vstřícně, avšak zároveň je povinen respektovat zásadu rychlosti a hospodárnosti správního řízení podle § 6 správního řádu. Soud připomněl, že správní úřad je nečinný, pokud nekoná, přestože mu to zákon ukládá. Vymezení věci Žalobce se domáhal prověření podezření na porušení právních předpisů na ochranu osobních údajů, soukromí a práva na rodinný život při zpracování osobních údajů v souvislosti s vytvořením účtu na webových stránkách při pořizování šalinkarty. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného a uložení povinnosti rozhodnout o stížnosti žalobce ve smyslu čl. 77 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických . . .