Těsně před prázdninami dospěla Rada Evropské unie a Evropský parlament k předběžné dohodě na novém nařízení, kterým budou zavedena dodatečná procesní pravidla pro prosazování pravidel stanovených GDPR v případech s přeshraničním prvkem. Podle autorky jsou nová pravidla tvrdě vydřeným kompromisem, který ve výsledku žádné zásadní zlepšení pro práva subjektů údajů (kromě jistoty ohledně náležitostí stížnosti) nepřináší. Toto nařízení se připravuje už poměrně dlouhou dobu – impulsem pro jeho vznik byla zpráva Komise o uplatňování GDPR z roku 2020, která potřebu efektivnějšího a harmonizovanějšího rozhodování přeshraničních případů identifikovala jako jedno ze svých hlavních zjištění. V roce 2023 pak vznikl první návrh tohoto nařízení[1], ke kterému v následujícím roce přijaly své stanovisko jak Evropský parlament, tak následně Rada Evropské unie. Text kompromisního znění nového na . . .

Ačkoli mají bankovní tajemství a ochrana osobních údajů principiálně jeden hlavní společný cíl – tedy regulace nakládání a zajištění ochrany (zabezpečení) určité legislativou definované sady údajů, v mnoha aspektech se tyto instituty podstatně liší. A které jsou ty hlavní odlišnosti? Vývoj obou institutů Institut bankovního tajemství je mnohem starší než problematika ochrany osobních údajů – podle některých autorů je možné zárodky bankovního tajemství vystopovat v pramenech o počátcích civilizace, konkrétně o starověkých chrámech, které díky darům a obětem věřících disponovaly volným finančním kapitálem. Mystický a okultní charakter jejich činnosti tak tedy zřejmě dal vzniknout nejen dalšímu dodnes dobře známému tajemství – tajemství zpovědnímu, ale právě rovněž tajemství bankovnímu. Každopádně obecně je za první nesporné zachycení institutu bankovního tajemství považován kodex Banco Ambrosiano Milano z roku 1593 a patrně nejznámějším je pak švýcarský zákon o bankách . . .