Při výkonu zaměstnání občas dochází k vyslání zaměstnance na pracovní cestu. Taková „služebka“ bývá nezřídka spojena s využitím služebního vozidla. Pracovněprávní aspekty spojené s řízením služebního vozidla a povinnosti zaměstnavatele s tím spojené budou v tomto textu ponechány bez hlubšího komentáře. Jak se ale s touto problematikou prolíná ochrana osobních údajů? Co když je vozidlo sledováno přes GPS, případně je využívána elektronická kniha jízd? A jak by měl zaměstnavatel postupovat, pokud zaměstnanci zároveň umožňuje využívat vozidlo k soukromým jízdám? Základní pojmy Nejprve je třeba dát do kontextu některé pojmy. Pojem GPS je všem asi dobře znám, často ho využíváme při řízení nebo při toulkách přírodou namísto klasické turistické mapy. Jedná se o systém, který dokáže pomocí elektromagnetického přijímače určit přesnou polohu na povrhu Země, a slouží tedy výlučně k určování polohy, a to na základě signálů odesílaných z družic. Oproti tomu kniha jízd je evidence (elektronická či analogová), která nemá s určením přesné polohy nic společného, ale je zaměstnavateli využívána, protože díky správnému vedení knihy jízdy (o rozsahu informací viz níže) má každý zaměstnavatel možnost uplatnit náklady na pohonné hmoty. Pokud je kniha jízd vedena správně, je zaměstnavatel rovněž schopen prokázat splnění povinností ve vztahu k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, a to v návaznosti na nařízení vlády č. 168/2002 Sb.[1] […]

Pořádání soutěží o ceny je poměrně snadnou cestou, jak dostat do povědomí svoji značku, svoji činnost, a jak zviditelnit své podnikání. Nicméně i pořádání soutěží s sebou nese jisté právní povinnosti, a to i ty, jež souvisí se zpracováním osobních údajů. Spotřebitelská soutěž je samostatně definována v § 2 odst. 1 písm. v) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a to jako „anketa nebo jiná akce o ceny pořádaná pro spotřebitele v přímé souvislosti s propagací, nabídkou nebo prodejem výrobku či služby prodávajícího, při níž se prodávající či jím pověřená osoba zavazuje vyplatit účastníkům určeným náhodným výběrem peněžité či nepeněžité ceny a při kterých je podmínkou účasti zakoupení určitého výrobku či služby a doložení tohoto nákupu prodávajícímu nebo uzavření smluvního vztahu s prodávajícím výrobku, nebo služby či účast spotřebitele na marketingové akci prodávajícího, a to i nepřímo prostřednictvím jiné osoby“. V tomto duchu je třeba na spotřebitelskou soutěž hledět jako na obchodní praktiku ve smyslu § 2 odst. 1 písm. o) téhož zákona. To má dva zásadní důsledky… V první řadě nesmí spotřebitelská soutěž naplnit znaky hazardní hry ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění pozdějších předpisů[1], pro které platí zcela jiná pravidla včetně […]