V prosincovém čísle DPO PRO jsme otiskli článek pojednávající o recentní judikatuře Ústavního soudu k ústavnosti některých ustanovení zákona o střetu zájmů a ke sporům, které jsou v souvislosti s jeho nálezy vedeny před obecnými soudy.[1] V samém závěru jsme vyjádřili obavu, že nemusí jít s ohledem na vnímané rozpory v rámci soudu o exkurz poslední – a jak se ukázalo, bylo to až překvapivě předvídavé hodnocení. Od uzávěrky prosincového čísla totiž uplynulo jen několik dní a plénum Ústavního soudu přijalo stanovisko, které dosavadní judikaturu obrátilo alespoň zdánlivě naruby. V následujícím textu si proto tyto závěry přiblížíme a několik slov věnujeme také dopadům rozhodovací praxe Ústavního soudu, které musí trápit nejen právní experty.
Na začátku si připomeňme, že východisko představoval plenární nález z roku 2020 (sp. zn. Pl. ÚS 38/17), podle kterého byla zrušena ustanovení zákona o střetu zájmů, na jejichž základě byly na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti zveřejňovány osobní údaje veřejných funkcionářů. Docházelo k tomu i v době po vyhlášení nálezu, který využil institutu odložené vykonatelnosti. Právě proti tomu dotčení veřejní funkcionáři před obecnými soudy brojili. Jejich neúspěšnou soudní pouť přetrhlo až loni v říjnu rozhodnutí IV. senátu Ústavního soudu, který rozhodl v jejich prospěch. Senátní rozhodnutí (dohledatelné pod spisovou značkou IV. ÚS 579/22) ale nebylo jednomyslné, když soudce Filip formuloval velmi ostrý disent, z něhož se dalo usuzovat, že příběh zdaleka není na svém konci.
Zrod sjednocujícího stanoviska a jeho závěry
Je drobnou ironií osudu, že tentýž soudce předložil odlišné stanovisko také v případě plenárního stanoviska, o kterém pojednáváme nyní. Zejména s jeho závěry ale mohl být spokojen, a to tím spíše, že jím reprezentovanému názorovému proudu uvnitř Ústavního soudu se dostalo průchodu skutečně bleskurychle. Stalo se tak díky II. senátu Ústavního soudu, který rozhodoval typově obdobnou ústavní stížnost veřejných funkcionářů a v souvislosti s tím podal podle § 23 zákona o Ústavním soudu návrh na projednání věci plénu Ústavního soudu. To své stanovisko vydalo na konci listopadu, tedy ve velmi krátké době.
Soudcem zpravodajem se přitom stal Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu, který se s ohledem na postup ve věci stal terčem výrazné kritiky. Obšírněji se jí budeme zabývat v pasáži věnované disentním stanoviskům. Těmi členové Ústavního soudu v žádném případě nešetřili: uplatnili je jak členové čtvrtého senátu Josef Fiala a Radovan Suchánek, jejichž závěry v dříve rozhodnuté věci stanovisko popírá, tak soudce Vladimír Sládeček a již zmíněný soudce Jan Filip.
A k jakým závěrům Ústavní soud ve svém pozdně listopadovém stanovisku dospěl? Předně je nutné znovu zdůraznit, že obsahově překonávají předchozí judikaturu. Pokud jde o jejich strukturu, členěny jsou do dvou právních vět. První z nich konstatuje, že derogační plenární nález z února 2020 neměl za následek nezákonnost postupu Ministerstva spravedlnosti, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti. Druhá právní věta pak konstatuje, že samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem. Jednoduše řečeno byl postup Ministerstva spravedlnosti z pohledu Ústavního soudu a jím uplatňovaných kritérií korektní.
A to je také důvodem, proč ve světle stanoviska neobstojí závěry IV. Senátu Ústavního soudu, jenž v říjnu a listopadu[2] rozhodl ve prospěch veřejných funkcionářů, kteří se proti zveřejnění svých osobních údajů rozhodli bránit soudní cestou. Způsob, jakým Ústavní soud k uvedenému závěru dospěl, se nicméně právě s ohledem na skutečnost, že je v přímém protikladu s dřívějšími senátními rozhodnutími, dočkal kritiky ze strany některých soudců, kteří ve svých odlišných stanoviscích naznačují, že primárně šlo o zvrácení příznivých verdiktů a že odůvodnění stanoviska nepatřilo k nejpřesvědčivějším.
Sjednocující stanovisko: využití, nebo zneužití?
Předmětem kritiky se nicméně staly už okolnosti, za nichž byl instrument sjednocovacího stanoviska využit. Zákon o Ústavním soudu v § 23 konstatuje, že jestliže senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu. Stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán. Problém, ke kterému v daném případě došlo, představuje skutečnost, že ještě před přijetím plenárního stanoviska byla v dané věci ústavní stížnost vzata zpět, a tak plénum Ústavního soudu v konečném důsledku neposkytlo stanovisko pro rozhodnutí konkrétní věci, které zákon předvídá, ale stanovisko abstraktní.
A to není všechno…
Zde vyjádřené pochybnosti o postupu pléna Ústavního soudu nejsou jediné. V disentu soudců Suchánka a Fialy se upozorňuje ještě na skutečnost, že významnou část odůvodnění obdrželi pouze s minimálním časovým odstupem před samotným jednáním. Namístě je z odlišného stanoviska citovat: „[…] plénum Ústavního soudu bylo vystaveno jeho předsedajícím (současně v postavení soudce zpravodaje) časovému tlaku, který nemůžeme označit než za nepřijatelný. Plénu bylo totiž jen 40 minut před zahájením jeho jednání předloženo zásadní „doplnění návrhu stanoviska“ o nové body 21 až 23, zařazené do jeho části třetí, nazvané „Podmínky rozhodování o návrhu stanoviska pléna“, jejichž podstatou je právě ono zdůvodnění, proč zpětvzetí ústavní stížnosti není na překážku přijetí stanoviska.“
O pochybnostech nejen procedurálních
Vedle těchto procesních výtek se rozsáhlá kritika snáší také na samotné posouzení v již citované právní větě. Zajímavé je, že v ní nejsou osamoceni členové IV. senátu Ústavního soudu, jejichž právní názor je stanoviskem překonáván, ale přidává se k ní také soudce Vladimír Sládeček, který – zcela v duchu celkové debaty – formuluje vcelku ostře. Ostatně dejme prostor citaci jeho odlišného stanoviska: „Předložené stanovisko pléna však nepředkládá přesvědčivou argumentaci. Na závěry obsažené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 579/22 reaguje zpravidla jen nepodloženým nesouhlasem, jeho vlastní argumentace je převážně mimoběžná, nepostihující danou problematiku, resp. se míjí s názory a závěry obsaženými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 579/22 (srov. dále). Zdá se, že je stanovisko tak trochu „šito horkou jehlou“. Přitom jde o otázku složitou, která nemá jednoduchá řešení.“
Ve všech disentech – včetně soudce Filipa, který ale paradoxně díky plenárnímu stanovisko v zásadě prosadil svůj pohled na věc – zaznívá na adresu odůvodnění stanoviska kritika: tu více, tu méně důrazná, někdy by se dalo říci až nemilosrdná, z níž lze usuzovat, že na Ústavním soudu to vře, vypůjčíme-li si tento literární obrat, který je s ohledem na vášnivost diskuze mezi jednotlivými soudci Ústavního soudu zcela adekvátní.
V sázce je důvěryhodnost Ústavního soudu
A zatímco přesvědčivost nebo nepřesvědčivost argumentů snášených oběma tábory můžeme s klidem ponechat právním fajnšmekrům, kteří se do odůvodnění příslušných nálezů a stanoviska budou moci zahloubat, skutečnost, že na Ústavním soudu patrně nepanují zcela idylické vztahy, je varovná pro všechny, kteří od této instituce očekávají, že bude naplňovat svoji Ústavou předepsanou úlohu: tedy že bude spíše hlasem rozumu chránícím ústavní hodnoty, nikoli hlasem destruktivní vášně. Příběh, jenž Ústavní soud napsal v souvislosti s rozhodováním o ústavních stížnostech veřejných funkcionářů, kteří se cítili dotčeni zveřejňováním svých osobních údajů i po vynesení příslušného zrušujícího nálezu, je plný překvapivých zvratů a vášní a určitě nebude patřit do jeho zlatého fondu.
Jan Bartonička
Autor je právník.
[1] Bartonička, J.: Aktivistický Ústavní soud versus pasivistické Ministerstvo spravedlnosti? K nekončícím peripetiím veřejných funkcionářů po přijetí nálezu Pl. ÚS 38/17. DPO PRO 12/2022, str. 10-11.
[2] V tomto případě šlo o věc vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 2296/22.