Málokterou lidskou činnost je možné realizovat zcela bez zpracování osobních údajů a ani organizované sportovní aktivity nejsou výjimkou. Pokud lze soudit z omezených osobních zkušeností a dále z veřejných zdrojů, panují značné rozdíly v přístupu k tomuto tématu napříč sportovními odvětvími i v rámci jednotlivých sportovních klubů či oddílů. Zastřešujícím dojmem nicméně je, že přístup k plnění povinností podle GDPR[1] je spíše povrchní a formalistický. Informace adresované subjektům údajů jsou zpravidla neaktuální a neúplné, případně nejsou k dispozici vůbec. Přetrvávají také některé „oblíbené“ chyby, typicky v definování správného právního titulu. Pokusíme se zde poskytnout základní orientaci v rolích a odpovědnosti různých aktérů a naznačit některá úskalí, která v kontextu zpracování osobních dat v oblasti organizovaného sportu vznikají. Kdo za zpracování odpovídá? V roli správce osobních údajů budou nejčastěji jednotlivé sportovní kluby a oddíly. Ty vznikají proto, aby sdružovaly zájemce o daný sport a zajišťovaly jim potřebné zázemí, včetně organizačních záležitostí spojených např. s účastí v soutěžích či na závodech. Založením sportovního klubu s tímto cílem je současně stanoven i účel zpracování údajů, které bude zapotřebí shromáždit a dále zpracovávat. Vedle své hlavní činnosti se mohou sportovní kluby rozhodnout, že osobní údaje budou využívat také například k získávání dotací nebo pro marketingové aktivity, čímž definují další účely jejich zpracování. Uvedené platí bez ohledu na právní subjektivitu sportovního klubu […]

Osobní zkušenost s nevyžádanými nabídkami nejrůznějšího zboží či služeb, ať již v podobě telefonátu nebo e-mailu, má dnes snad každý. Také v této oblasti se očekávalo, že s příchodem GDPR, s jeho požadavky na kvalitu souhlasu, obtěžující volání a e‑maily skončí nebo se alespoň stanou jen okrajovou metodou marketingu. Skončit měla i praxe přeprodávání databází s kontaktními údaji určenými k šíření obchodních sdělení. Pohled do seznamu hovorů a do e-mailové schránky toto očekávání ale nepotvrzuje. O tom, že přeprodej databází kontaktů stále dobře funguje, svědčí jak nabídky doručované (jak jinak) formou nevyžádaných e-mailů, tak i výsledky jen zběžně zadané poptávky na internetu: Účelem tohoto příspěvku je proto připomenutí, proč tento způsob shromáždění kontaktních údajů není (a nikdy nebyl) dobrý nápad. Co je obchodní sdělení? Vzhledem k tomu, že smyslem přeprodávání databází je získání kontaktních údajů, na které mají být následně adresovány obchodní (marketingové) nabídky, je důležité si nejprve vymezit, co přesně se pod pojem obchodní sdělení rozumí a jaké jsou podmínky pro jejich rozesílání prostřednictvím elektronických kontaktů.[1] Šíření obchodních sdělení elektronickou cestou upravuje zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (dále jen „ZSIS“), který definuje obchodní sdělení v § 2 písm. f) jako „všechny formy sdělení, včetně reklamy a […]

Samotná instalace palubních kamer ve vozidlech není již žádnou novinkou. Jejich využití za účelem získání důkazního materiálu pro případ dopravní nehody je v České republice legální (z hlediska bezpečnosti provozu i ochrany soukromí dotčených osob) a zřejmě i poměrně obvyklou praxí. S tím, jak se do výbavy vozidel prosazují stále pokročilejší asistenční systémy a vývoj směřuje k plně autonomním vozům, získává však shromažďování a další využívání dat z palubních kamer zcela jiné rozměry a význam. Právě díky masivnímu zpracování dat můžeme v dohledné budoucnosti očekávat na našich silnicích vozidla, která se doteď objevovala pouze jako rekvizita ve sci-fi filmech. Moderní vozidla jsou již dnes běžně vybavena množstvím senzorů, které získávají data jak o provozu vozidla samotného, tak i o jeho interakci s okolím, a které takto získaná data ukládají pro budoucí využití nebo i přímo předávají zpět výrobcům, servisům apod.[1] Veškeré informace „zevnitř“ vozu (vypovídající o způsobu řízení nebo o využívání bezpečnostních a asistenčních systémů) i „zvenku“ (týkající se např. dopravního značení a dopravních situací) jsou totiž zcela zásadní z hlediska další optimalizace stávajících asistenčních systémů i pro vývoj nových, včetně autonomních. Množství dat, která jsou a nadále budou zapotřebí k vývoji a dalšímu zdokonalení („učení“) systémů autonomního řízení, je přitom takové, že jen s malou nadsázkou lze říci, […]

Jedním z výrazných průvodních jevů covidové pandemie bylo masivní zavádění platforem pro distanční (online) výuku ve školách. Je přitom pochopitelné, že v době vrcholící pandemie a lockdownů bylo primárním cílem škol a jejich zřizovatelů co nejrychlejší zavedení funkčního a široce použitelného řešení. Na otázky spojené s ochranou soukromí a osobních údajů uživatelů přichází čas až nyní. Cílem tohoto příspěvku není, a vzhledem ke komplexnosti tématu ani být nemůže, detailní rozbor všech aspektů zpracování osobních údajů spojeného s distanční výukou, pouze spíše poukázání na zajímavou a doposud nepříliš reflektovanou stránku našeho nedávného hromadného „exodu“ do online prostředí. Komisař zakázal používání nástroje MS Teams Zřejmě nejvýrazněji do této diskuse přispěl Státní komisař pro ochranu údajů a svobodu informací v Bádensku-Württembersku (dále jen „Komisař“), který v roce 2021 provedl pilotní testovací projekt jednoho z nejrozšířenějších software využívaného pro online výuku, a to Teams z kancelářského balíčku Microsoft Office 365. Výsledky poté publikoval ve svém závěrečném doporučení z dubna 2021 (Empfehlung zum Pilotprojekt zur Nutzung MS 365 an Schulen[1]), ve kterém uvedl řadu důvodů, proč je tento nástroj dle jeho názoru v rozporu s požadavky GDPR.[2] Hlavním důvodem pro tento závěr bylo, že program zasílá bez zjevného důvodu řadu informací do USA, kde je ochrana soukromí a osobních údajů slabší než v EU.[3] Ve […]