Samotná instalace palubních kamer ve vozidlech není již žádnou novinkou. Jejich využití za účelem získání důkazního materiálu pro případ dopravní nehody je v České republice legální (z hlediska bezpečnosti provozu i ochrany soukromí dotčených osob) a zřejmě i poměrně obvyklou praxí. S tím, jak se do výbavy vozidel prosazují stále pokročilejší asistenční systémy a vývoj směřuje k plně autonomním vozům, získává však shromažďování a další využívání dat z palubních kamer zcela jiné rozměry a význam. Právě díky masivnímu zpracování dat můžeme v dohledné budoucnosti očekávat na našich silnicích vozidla, která se doteď objevovala pouze jako rekvizita ve sci-fi filmech. Moderní vozidla jsou již dnes běžně vybavena množstvím senzorů, které získávají data jak o provozu vozidla samotného, tak i o jeho interakci s okolím, a které takto získaná data ukládají pro budoucí využití nebo i přímo předávají zpět výrobcům, servisům apod.[1] Veškeré informace „zevnitř“ vozu (vypovídající o způsobu řízení nebo o využívání bezpečnostních a asistenčních systémů) i „zvenku“ (týkající se např. dopravního značení a dopravních situací) jsou totiž zcela zásadní z hlediska další optimalizace stávajících asistenčních systémů i pro vývoj nových, včetně autonomních. Množství dat, která jsou a nadále budou zapotřebí k vývoji a dalšímu zdokonalení („učení“) systémů autonomního řízení, je přitom takové, že jen s malou nadsázkou lze říci, […]