Městský soud v Praze vydal dne 20. dubna 2021 rozhodnutí, č. j. 14A 1/2021 o žalobě proti Úřadu pro ochranu osobních údajů. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí předsedkyně úřadu, kterým byl zamítnut rozklad žalobce a současně jím bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů. Soud potvrdil dosavadní závěry, že judikatura soudů stojí na zásadě, že osobní údaje lze zveřejnit pouze při veřejném vyhlášení rozsudku, nikoliv také kdykoliv poté. Samotným vyhlášením se nestávají veřejně přístupnou informací, na kterou by se nevztahovala ochrana Obecného nařízení (GDPR) a zákona o zpracování osobních údajů. Správní orgány v řízení dostatečně prokázaly, že žalobce zveřejnil osobní údaje dotčené osoby, a v tomto směru také dostatečně zjistily skutkový stav věci. Soud také konstatoval, že zákonný důvod dle čl. 6 odst. 1 písm. f) Obecného nařízení (GDPR) umožňuje upřednostnit práva jiných osob před právem subjektu údajů na ochranu osobních . . .

Dne 21. 4. 2021 rozhodl Nejvyšší soud o dovolání ve věci neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací. Ve svém usnesení Tdo 148/2021-217 soud dovodil, že termínem „jiný dokument“ se rozumí především jakékoli jiné zachycení textu, než které je listinou či písemností. Jedná se tedy především o zprávy přenášené prostřednictvím elektronické komunikace, jako jsou e-maily, SMS zprávy a jiné textové zprávy. E-mailová zpráva je jiným dokumentem, a to dokumentem uchovávaným v soukromí, neboť každá e-mailová schránka, do níž jsou doručovány zprávy, je chráněna jedinečným přístupovým heslem a samotné e-maily jsou uchovávány na serverech, ke kterým nemají neoprávněné osoby přístup. Předchozí průběh řízení Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 2 T 45/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J . . .

Dne 1. června 2010 vydal Nejvyšší správní soud rozhodnutí č. j. 5 As 64/2008 – 155, které změnilo vnímání pojmu „příjemce veřejných prostředků“ uvedený v zákoně o svobodném přístupu k informacím. V rámci tohoto poměrně extenzivního výkladu soud uvedl, že prominutí daně či jejího příslušenství na základě rozhodnutí vydaného správcem daně podle § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je poskytnutím veřejných prostředků podle § 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Předchozí průběh řízení Žalobce podal dne 20. 11. 2006 u Finančního úřadu žádost o sdělení informací o daňových úlevách poskytnutých podle § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též „daňový řád“) tímto úřadem v roce 2005. Konkrétně požadoval ve smyslu § 8b odst. 1 informačního zákona: 1) poskytnutí základních osobních údajů o . . .

Dne 11. 3. 2019 vydal Městský soud v Praze rozsudek čj. 14 A 89/2017-47, v němž konstatoval, že ochrana soukromí dětí (ve formě znepřístupnění jména útočníků i jména oběti šikany) převáží nad právem zastupitelů obce být informován o záležitostech šikany ve škole zřízené danou obcí. Popis sporu Žalobce je obcí dle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (zákon o obcích) a je zřizovatelem základní školy. [3] Ve škole dlouhodobě docházelo k závažné šikaně jednoho žáka.[4] Matka šikanovaného žáka podala stížnost adresovanou žalobci jako zřizovateli školy, neboť předchozí řešení šikany ze strany vedení školy považovala za nedostatečné. [5] V březnu téhož roku požádala ředitelka školy pedagogicko-psychologickou poradnu a speciálně pedagogické centrum o vypracování posudku. Tento posudek nazvaný Výstupy psychologické intervence (dále též Posudek) byl následně zaslán starostce žalobce. V . . .

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. října 2019 ve věcech č. 1874/13 a 8567/13 – López Ribalda a ostatní proti Španělsku Velký senát Soudu rozhodl, že sledování zaměstnanců supermarketu skrytou kamerou po dobu deseti dnů pro podezření z krádeží nepřekročilo prostor státu[1] pro uvážení, a nedošlo tak k porušení práva na respektování soukromého života dle článku 8 Úmluvy. Dále jednomyslně konstatoval, že nebylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy připuštěním kamerových záznamů ze skrytých kamer jako hlavního důkazu v řízení, na jehož základě vnitrostátní soudy potvrdily propuštění zaměstnanců ze zaměstnání jako oprávněné. Okolnosti případu Na začátku února 2009 si zaměstnavatel všiml některých nesrovnalostí mezi zásobami supermarketu a tím, co se denně skutečně prodávalo. Za účelem vyšetřování a ukon . . .

Dne 25. března 2015 rozhodl Nejvyšší správní soud (č. j. 8 As 12/2015 – 46) o tom, že informace o dosaženém vzdělání a odborné praxi zaměstnanců veřejné správy patří do rozsahu pojmu „veřejná a úřední činnost“ obsaženého v § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Zájem o poskytnutí uvedeného typu informací o zaměstnancích veřejné správy obecně převažuje nad zájmem o ochranu soukromí dotčených osob. Zmíněný zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, byl již zrušen, nicméně toto ustanovení bylo zákonem č. 111/2019 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zpracování osobních údajů, přesunuto do zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Proto se formulačně upravená norma přesouvá do zákona o svobodném přístupu k informacím tak, aby bylo výslovně deklarov . . .

Krajský soud v Ústí nad Labem dne 10. června 2020 rozhodl o tom (rozhodnutí č. j. 15 A 22/2018-45), že zveřejnění osobních údajů na webových stránkách obce v rozsahu jméno, příjmení, datum narození, fyzická a e-mailová adresa, obsažených v žádosti o informace, je nezákonným zásahem. A to i v případě osoby, která žádost o informaci podala v rámci své podnikatelské činnosti, a vystupuje tedy vůči povinnému subjektu jako „svého druhu profesionál“, jenž musí strpět nižší míru anonymizace svých osobních údajů. Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem se žalobce domáhal proto, aby soud určil, že „zásah žalovaného vůči žalobci spočívající ve zveřejňování osobních údajů žalobce na webových stránkách obce, a to konkrétně jeho jména a příjmení, data narození, adresy trvalého pobytu a bydliště a e-mailové adresy v žádosti o informace žalobce, byl nezákonný“. Žaloba V žalobě žalobce . . .

Dne 13. srpna 2020 vydal Nejvyšší správní soud (NSS) rozhodnutí, které se mimo jiné zabývalo analýzou toho, zda je registrační značka silničního vozidla osobním údajem. Soud dospěl k závěru, že tato informace je osobním údajem ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Tento zákon však byl již zrušen v souvislosti s nabytím účinnosti Obecného nařízení a zákonem č. 110/2019 Sb. o zpracování osobních údajů. Vzhledem k tomu, že definice osobního údaje, kterou obsahuje Obecné nařízení, je téměř stejná jako ve zmíněném zákoně, je nepochybné, že závěr NSS má platnost i pro současnou právní úpravu. Vymezení věci Žalobce se žalobou domáhal, aby Krajský soud v Praze (dále jen krajský soud) určil, že se žalovaný dopustil nezákonného zásahu tím, že na žádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím poskytl t . . .

Dne 20. května 2020 vydal Městský soud v Praze rozhodnutí č. j. 14 A 26/2019 – 37, ve kterém se zabýval zabezpečením osobních údajů v IT systémech a odpovědností správce osobních údajů. Rozsudek jasně stanoví, že i když není správce osobních údajů vývojářem předmětného informačního systému, je jeho povinností zajistit, aby jím využívaný systém splňoval zákonné požadavky, včetně požadavků na zabezpečení osobních údajů. Dne 7. 12. 2017 Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) řešil podnět Krajského úřadu Jihočeského kraje, dle něhož v informačním systému správce osobních údajů (v tomto případě nemocnice) dochází k neoprávněnému přístupu k citlivým údajům pacientů jednotlivými zaměstnanci zdravotnického zařízení (podnět byl iniciován stížností jedné z pacientek). Po této stížnosti následovala kontrola ze strany ÚOOÚ, jejímž předmětem bylo dodržování povinností správce osobních . . .